Posledně jsme si detailně ukázali, co nás čeká na barvářských zkouškách, na kterých může náš čtyřnožec získat svou první loveckou upotřebitelnost. Kromě „trochy“ poslušnosti a procvičení vrozeného nosu šlo o poměrně jednoduché zkoušky, takže se vůdce namlsal a přemýšlí, kam a co dál.
U ohařů a slídičů je dalším krokem absolvování zkoušek, které nás opravňují k dohledávání drobné zvěře, tedy primárně podzimních zkoušek a zkoušek z vodní práce, ale také lesních či všestranných zkoušek. Na všech těchto zkouškách se nácvik bude kromě toho, co již umíme z BZ a něčeho k tomu, točit kolem aportu – a právě u něj se dnes trochu pozastavíme.
Je hezké vidět vrozený aport, který jde tak nějak sám – ale to štěstí má se svými svěřenci málokdo z nás, a i vrozená chuť nosit se musí podpořit, rozvíjet a hlavně upřesnit. A to nemluvím o psech, kteří při spatření dummíku, kozlíku nebo nedej bože zvěře málem zvrací a odcházejí si raději dál čmuchat „pesemesky“. I ti ale mohou časem být nadšenými aportéry – pokud je naučíte, že loví či pracují pro vás a s vámi.
Co se od nás čeká?
Ve zkušebním řádu najdeme v podstatě dva typy disciplín s aporty. Jde o dohledávku pohozené srstnaté nebo pernaté zvěře a vlečku se srstnatou či pernatou zvěří. Dohledávka se (podle zkušebních řádů pro ostatní plemena, u ohařů se zkouší i s teplou zvěří, pro účel disciplíny střelenou či čerstvě zabitou) zkouší ve vhodné krytině, kde rozhodčí pohodí zvěř tak, aby to pes ani vůdce psa neviděli. Psa pak vypouštíte asi na 30 kroků vždy s dobrým větrem – a to bez povelu pro aport či přinesení – jiný povel při vypouštění dát můžete, často se používá „hledej ztratil“ nebo „ztratil“, proto se disciplíně také mezi vůdci říká „ztracená“.
Za každý povel k přinesení se strhává známka – ale věřte, že je lepší, pokud pes stojí u zvěře a dlouze přemýšlí, ono „aport“ zařvat, než čekat, až ho to přestane bavit a půjde po svém… Hodnotí se i předání – tedy v sedě a puštění až na povel, a to, jak pes prohledává prostor, jak pracuje nosem a jak rychle uchopí nalezenou zvěř. Nesmí si ji cestou k vám položit, respektive může, pokud si ji vzal špatně a potřebuje si ji srovnat, ale nesmí od ní v tomto případě zvednout hlavu. Dohledávka se dělá jak s pernatou zvěří, tedy bažantem, tak se zajícem či králíkem pro menší plemena.
Vlečka se „strašidlem“ na konci
Druhým typem disciplíny je vlečka, kdy je zvěř – opět bažant/zajíc či králík – přivázána na provázek a tažena (podle skupiny plemen a typu vlečky na různou vzdálenost) se dvěma oblouky tak, aby to pes neviděl. Vlečka má být založena v nízkém porostu a po větru. Pes se pak nasadí na „nástřel“ a vypouští, prvních asi dvacet kroků ho můžete vést ve správném směru a pak, ideálně pomocí vypouštěcího vodítka nebo provázku protaženého obojkem, vypustit. Tentokrát lze při vypouštění použít povel k aportu – nejčastěji se používá kombinace „stopa, aport“, která má psu naznačit, že na konci stopy, na kterou ho nasazuji, najde aport, který má donést.
Na konci vlečky je ukryt jeden z rozhodčích, který hodnotí, jak pes přebral zvěř, zda opravdu šel až do konce nosem a ne volným hledáním. I na to je třeba psa při nácviku připravit, aby pak neřešil pro něj podezřelou cizí osobu, která se sice ukryje, ale pes o ní samozřejmě velmi dobře ví. Známky se snižují za opakované nasazení, pokud se pes vrací a stopu nesleduje, anebo za další povely či špatnou předávku.
Aporty, a to dva, jsou také součástí zkoušek z vodní práce, které budeme probírat později. Jde o aport kachny z hluboké vody, tedy aport „na viděnou“, kdy pes doplave pro vhozenou kachnu a správně ji přinese a předá a dohledávku kachny v rákosí – tedy opět hledání „ztraceného“ kusu zvěře. U ohařů je pak na lesních a všestranných zkouškách také aport lišky, ale i k tomu se časem dostaneme.
Jak na to?
Jak vidíte, jde o poměrně komplexní a složité disciplíny, jejichž naprostým základem je zvládnutý a zautomatizovaný aport, o kterém pes nepřemýšlí a prostě zvěř najde, vezme a předá. Metodik na výcvik aportu jsou spousty. Nejčastěji používaná je kontrastní metoda (kterou nebudu blíže rozebírat, protože je v mnoha modifikacích dostupná v mnoha publikacích o výcviku ohaře), ve zkratce jde o postup, kdy kontrolovaně na psa tlačíme a následně v případě plnění pokynu tlak uvolňujeme a psa chválíme – tedy na začátku o mechanické umístění aportu do mordy psa pod tlakem a pokud drží a nesnaží se aportu zbavit, tlak uvolníme, podobně pak postupujeme v dalších krocích. Většina psů rychle překoná počáteční odpor a proto, aby svého majitele potěšili, aporty nosí. Určité procento psů se ale buď „zablokuje“, tedy při nátlaku ztuhne a odmítne spolupracovat, anebo se nervově zhroutí – což buď překonají opakováním cviků anebo také ne. Takoví psi pak většinou končí buď na gauči u majitele nebo v „darovacích“ inzerátech. Jde ale cvičit i takové psy, obecněji, jde cvičit aport jinak, pokud mi tato metodika nevyhovuje?
Jak na to jinak?
Odpověď je samozřejmě ano, jde to. A nemluvím o hravém aportu, tak odsuzovaném starými kynology, s čímž nelze než souhlasit – pokud je tedy řeč o neupevněném aportu, kdy majitel je nadšen, že štěně nosí, ideálně hned zvěř, vybíhá pro aport a přibíhá s ním zpět. Mnoho takto „hrou na házení aportku“ připravovaných psů pak selže, pokud je situace nějak nepříjemná. Tj. zvěř není úplně čerstvá či voňavá, měl ji v mordě již jiný pes anebo je třeba trochu jiná, než na jakou byl zvyklý (králík místo zajíce, orebice apod.). Takže ne, hravý aport opravdu není to pravé, pokud se bavíme o aportu neupevněném a nezažitém.
Aport po dobrém není hravý aport
Něco jiného je aport řekněme „po dobrém“, tedy s využitím operantního podmiňování, o kterém jsem psala již v minulosti. Jde o řetězení drobných kroků, které upevňujeme, postupně ztěžujeme, a tak budujeme pevně zažitý výsledný tvar, kdy pes neselže, protože přesně ví, co dělá. V této metodice se pes netrestá a netlačí se na něj – „pouze“ odměňujeme to chování, které nám pro cvik vyhovuje a vše ostatní prostě ignorujeme. Pes pak bude dělat to, co se mu vyplácí, a to si upevní. Začneme jednoduchými kroky v klidném prostředí, ideálně doma nebo na dvoře, kdy psa odměňujeme za dotyk aportu, pak za otevření mordy a následně za uchopení, postupně odměňujeme výdrž s aportem v mordě, pak chůzi s aportem, zvedání položeného aportu a pak přinášení pohozeného, přidáváme předsednutí a předání. A když má pes všechny tyto kroky zažité, na povel vybíhá pro aport a přináší, můžeme vše začít zkoušet v rušivém prostředí, tedy v terénu. Zde začínáme s kratší vzdáleností a menší obtížností, protože čekáme, že pes nebude tak soustředěný, jako doma v klidu. Pokud pes cvik zvládá s dummíkem nebo činkou, postupně cvik ztěžujeme cvičením se zvěří – opět nejdřív začneme jednodušší verzí, tedy držením nového aportu před vůdcem, pokládáním apod. – počítejme s tím, že pokrok již bude rychlejší a jednotlivé kroky „prosvištíme“ rychleji, protože je pes zná, jen si je musí generalizovat na nový, nezvyklý aport.
Nejde o cpaní psa pamlsky
Méně sebevědomému a jemnějšímu psovi bude nácvik celého řetězu dílčích úkonů trvat déle, ale i on ho zvládne velmi dobře a takto naučený cvik vykonává s novým sebevědomím, protože ho má díky postupnému nácviku přesně pod kontrolou a vůdce ví, že pokud při výcviku něco selže, vždy se může vrátit k předchozímu, již dobře zažitému kroku, procvičit ho a jít dál. Takže po dobrém nutně nemusí znamenat hraní si se psem a neustálé krmení pamlsky – odměna slouží jen k potvrzení správnosti kroku a pes si ji musí zasloužit (a nemusí jít o pamlsek, ale o cokoliv, co má pro psa cenu, třeba krátké pohrání si s majitelem).
Cvičíme na zkoušky
Až bude pes cvik zvládat celý, a také se zvěří, přejdeme k nácviku na začátku popsaných disciplín – tedy učíme psa aport hledat nosem v nepřehledném terénu, prodlužujeme vzdálenost, na kterou ho pro něj posíláme a cvičíme i vlečku, zde ideálně s pomocníkem, aby se pes neučil jít po naší stopě, ale řešil jen pach zvěře – a ze začátku celou dobu na dlouhém vodítku, abychom psa naučili opravdu držet stopní dráhu, a ne volně revírovat a hledat aport. Proto je dobré již od začátku nácviků dohledávky a vlečky používat správné povely, se kterými si pes danou činnost spojí. „Hledej, ztratil“ tak znamená, že někde před námi je aport, a je třeba prostor pečlivě prohledat. „Stopa, aport“ znamená pro psa dát nos k zemi a po pachu tažené zvěře si dojít pro aport. Je to vlastně jednoduché, pokud pes ví, co po něm chceme a my mu to umíme říct…
S čím cvičit aneb tipy na pomůcky
Pokud počítáte s výcvikem aportu, je dobré si během lovecké sezony „odkládat“ na mrazák vhodnou zvěř, bažanty, kachny, zajíce či vhodně veliké králíky. Počítejme s tím, že po rozmražení s kusem můžeme cvičit jen omezený čas a opětovné zamražení je možné tak jednou dvakrát, pokud byly na výcvik vhodné podmínky (sucho, tráva a ne strniště). Není dobré opětovně zamrazovat mokrý či navlhlý kus, je lepší nechat ho oschnout. Počítejme i s tím, že na některých OMS po nás na zkouškách budou požadovat vlastní zvěř a mějme něco stranou i pro tyto případy.
Koupit anebo vyrobit?
A protože nikdo nemáme nekonečné zdroje zvěře a mnoho místa v mrazáku, je dobré si zakoupit nebo vyrobit další výcvikové pomůcky. Pro začátečníky, na nácvik úchopu a držení, se hodí dummíky, tedy látkové či později pro pokročilejší i kožešinové pešky různé hmotnosti anebo činky. Ty se dají omotat kožešinou a zvykat tak psa na srstnatou zvěř. Sehnat se dají i atrapy králíka nebo třeba bažanta či kachny s pravým peřím, je jen na nás, co jsme ochotni investovat, možnosti jsou dnes obrovské. Ze stažené králičí kožky si atrapu vyrobíme sami – stačí ji naplnit senem anebo do ní umístit pet lahev, do té je dobré dát písek, můžeme tak zvyšovat hmotnost aportu a zároveň simulovat to, jak se zvěř psovi v mordě „přelévá“.
Lucie KOLOUCHOVÁ